Historie Okinawského bojového umění

Dějiny Shaolinu začaly příchodem indického mnicha Bodhidharmy. Jeho učení položilo základní kámen pro vznik pozdějších bojových umění. Za rozkvětu Shaolinu (před asi 1300 lety) bylo v chrámu přibližně 1500 mnichů, mezi nimiž bylo přibližně 500 mistrů bojových umění. Chrám byl bohatý a měl také velký politický vliv.Císař Li Shihmin z dynastie Tang dovolil chrámu vychovávat vlastní válečný oddíl, čímž enormně stoupla moc chrámu. Když byl jednou sám v nebezpečí, požádal Shaolin o podporu. Okamžitě přispěchalo na pomoc 13 mnichů a zachránilo ho před hrozícím nebezpečím. Císař chtěl mnichům poděkovat a nabídl jim vysoké vládní úřady, ti to však odmítli a vrátili se zpět do chrámu.
Asi o 1000 let později (1674) prosil opět jeden čínský císař o vojenskou pomoc. Pod vedením Cheng Kwan-tat, jednoho stoupence Mingů, přispěchalo 128 mnichů chengskému císaři Kang-hsi na pomoc a poskytli mu vynikající služby. Také tito mnichové odmítli odměnu císaře a vrátili se zpět do chrámu.Tentokrát se ale skromnost mnichů vyplatila špatně.Císařský dům pociťoval nezávislou skupinu lidí s tak neobyčejnou bojovou silou jako hrozbu a nechal chrám 1673 ničit a mnichy vybít.Legenda vypravuje o pěti mniších, kteří krveprolití unikli. Jim se připisuje založení legendárních triád. Historicky je však doloženo, že po útok přežilo daleko více mnichů než pět, kteří se rozešli do všech stran a většinou se pokusili výukou bojových mění uhájit svoje živobytí. Klášter Shaolin byl jěště mnohokrát postaven a mnohokrát ničen. V r. 1928 chrám padl za oběť hádce dvou mocných válečníků Fang Chung-hsuch X Hsi-Yousan. Generál Hsi-Yousanpo vítězství nechal chrám vypálit a v plamenech zmizely mnohé buddhistické spisy a tajné záznamy bojových umění. Dnes je Shaolin poutní místo pro mnoho zájemců o bojové umění. 

Bojové umění Shaolinu a Číny

  Shi-pa lo-han-sho “18 rukou Lo-han” se sestávají z řady fyzických cvičení, aby se zlepšila fyzická kondice shaolinských mnichů, aby vydrželi dlouhé hodiny při meditacích, které začal vyučovat Bodhidharma v Shaolinu. Styl pravděpodobně pochází z indického bojového umění Vajramushti. Těchto 18 boxerských cvičení bylo podkladem pro později se rozvíjející se Shaolin-kung-fu. Cílem meditace Zenje Satori (osvícení). Osvícení vychází z tělesného a duchovního středu osobnosti (jap. Hara), z níž se cvičící snaží ovládnout elementárně vitální síly vlastního já. Zpočátku nebyla tato cvičení orientována bojově, ale brzy však vyšlo najevo, že tento meditativní cíl představuje nejvyšší stupeň vědomí pro boj. Po Bodhidharmově smrti uplynulo několik desetiletí, než se objevily opět nějaké zprávy o Lo-han. Mistr boxu jménem Chueh Yuan, v mongolské době dynastie Yůan (1260-1368), zaujal místo vrchního kněze v Shaolin. Znovu se ujal Lo-han, spojil ho se svoji představou boje a rozšířil ho na 72 pohybů. Po nějaké době začal shromažďovat různé boxerské mistry v Shaolinu. Mezi nimiž měli zvláštní důležitost Pai-yu Feng a Li. Ve společném studiu rozšířili Lo-han na 170 pohybů. Těm nejlepším dali jména a tak vznikla forma Draka, Tygra, Jeřába, Hada, … . Za dynastie Ming bylo vyučováno v klášterech Shaolin také použití zbraní (čínské umění zbraní Mo-hay), zvláště meče, nože, kopí a tyče. Po vypálení klášteru tatary v době dynastie Ming uprchli někteří mniši a postarali se o přežití Shaolinského Kung-fu. Nejdůležitějšími systémy jsou od 18. století čtyři školy, které jsou označovány v kantonésštině jako Hung-ar, Mo-gar, Choi-gar a Li-gar.
Stejně jako školy Shaolinu, také školy taoistických proudů (wu-tang, O-mei, Chung-nan,..) znaly pokročilé dechové techniky.Koncentrovaly se na Tan-tien (spodní oblast břicha), za účelem naučit se ovládat v dýcháni chi (vitální energii).Tato cvičení byla velmi obtížná a bez aspektu řízení a vychovávání ducha z taoismu nebo zen nebyla vůbec proveditelná. když Mandžuové napadli dynastii Ming, mnoho mistrů bojových umění neústupně bojovalo proti okupantům. Aby mohli vést tento boj , neměli čas vzdělávat své žáky ve správné (vnitřní) cestě bojových umění, nahradili těžká dechová cvičení povrchovým plicním dýcháním, jednoduše vynechali filosofické učení a koncentrovali se výhradně na bojové vzdělání. Tím mohli dobu vzdělání zkrátit z deseti let na méně než tři roky. Dnes existuje v Číně více než 400 stylů.  

Cesta na Okinawu  

Jméno Okinawa znamená doslova Lano nad mořem, tento název se však začal používat až od roku 1620, kdy si Japonsko podmanilo ostrovy Ryu-kyu . Úzký ostrov leží asi ve středu do délky nataženého řetězce přibližně 140 ostrovů (36 stále obydlených) Ryu-kyu, který skoro spojuje břehy Číny a Japonska. O původu obyvatelstva souostroví Ryu-kyu se vedou stálé spory. Předpokládá se že prapředci byli lidé, kteří přežili ztroskotání lodí. Potom údajně přišli přistěhovalci z jihu Japonska, kteří si vzali s sebou předměty do domácnosti, zvířata, nářadí a kulturní předměty. Protože dnešní Okinawané jsou míšenci z různých ras (Malayové, Mongolové a japonské Ainu).
Už v 3. století před n.l.existovaly kontakty s pevninou, čímž dochází k silným vlivům z jihovýchodní Asie. První kontakty s Čínou se konaly během doby dynastie Sui (560-618). To se dělo na podnět čínského císaře Yang Chien, který chtěl zdůvodnit tajemství veškerého života a přeměnu kovu na zlato. Za tímto účelem vyslal expedici, která měla hledat zemi “šťastných a nesmrtelných”. nato dorazili Číňané na ostrovy Ryu-kyu. V 7. století uznala Čína Japonsko oficiálně nezávislou politickou jednotkou a vznikl zde čilý obchodní ruch. V 7. a 8. století vznikl čilý obchodní ruch mezi Japonskem a ostrovy Ryu-kyu. S obchodníky, vojáky a mnichy a s nimi i čínské Chuan-fa a japonské bojové umění. Za prvního vládce na Ryu-kyu je považován Shunten, který se v roce 1287 sám dosadil za krále ostrova. Podle legendy Tactomo, slavný japonský válečník 12.století a člen klanu Minamoto, podlehl jednomu rivalovi v Japonsku a uprchl na Ryu-kyu. Oženil se s okinawskou dívkou a narodil se jim syn Shunten. Od konce období Tang až k počátku období Ming (1368) 450 let vládlo mlčení týkající se rozvoje bojových umění na Ryu-kyu. Pouze víme že čínské Chuan-fa přišlo na Ryu-kyu mezi obdobím Sui a Ming (v období přibližně 800 let) a bylo kulturou přijato. V roce 1372 za krále Sato na Ryu-kyu se zesiluje kulturní vliv z Číny. Do té doby se sebeobranná technika Ryu-kyu nazývaná TODE byla silně ovlivněna čínským Chuan-fa .Od roku 1372 do 1866 v pravidelných odstupech dvou let přicházejí čínské delegace na ostrovy Ryu-kyu. V období dynastie Ming (1368-1644) začalo osídlování Číny okinawskými přistěhovalci (provincie Fukien).Roku 1392 za vlády krále Sato daroval čínský císař Ryu-kyu velký počet umělců, obchodníků a řemeslníků. Tato skupina vytvořila uzavřenou skupinu a usídlili se ve městě Kume v blízkosti Naha. Toto je historicky nazýváno jako 36 rodin. V roce 1429 se stalo Ryu-kyu královskou říší pod vedením krále Sho Hashi. V této době se ostrov skládá ze tří knížectví: Chuzan, Hokuzan a Nanzan Členové jeho rodiny byli dosazeni do knížectví a jména byla změněna Chuzan ? Nakagami, Hokuzan ? Kunigami a Nanzan ? Shimajiri. Nový král upevnil svou moc a snažil se pozvednout zemi z bídného stavu. Vydal tedy zákon BUNJIRIKOKUSEISAKU ustanovený ke vzdělávání obyvatelstva. Zlepšil tím obchodní vztahy s okolními zeměmi a města Shuri a Naha se tak brzy stala rušnými centry v Pacifiku. Velký rozvoj obchodu přinesl i rozvoj bojových umění (kontakt s Araby, Malajci, Indonésany, Thajskem,…). Od roku 1451 museli ostrované platit Japonsku a Číně daň., jako vojenskou ochranu (výpalné). Pádem dynastie Sho docházelo po určitou dobu k politickým nepokojům.1477 byla ovšem zřízena nová dynastie Sho a první co nový král Sho Shin podnikl , bylo vydání zákona HAITOREI, kde zakázal samurajům nošení zbraní a mečů na veřejnosti. Všichni členové šlechty se museli i se svými rodinami přestěhovat do hlavního města Shuri. Jako následek odzbrojení vznikly dvě školy sebeobrany. Prvá, známá jako Tode, se rozvíjela mezi šlechtou, a druhá Ryukyu Kobudo mezi zemědělci a rybáři. Kobudo užívalo jednoduché většinou zemědělské nástroje a nástroje denního použití.Obě školy vznikaly za přísného utajení.
Ryu-kyu vzkvétala až do 16. století nejen kulturně ale i hospodářsky. V Japonsku však zuřila občanská válka mezi klany Satsuma z Kyushu a klanem Tokugawa, který vyhrál válku v bitvě u Sekigahara 1600. Klan Tokugawa poté získal japonské Shogun až k obnově Meiji. Poražení však byli příliš mocní, než aby je bylo možno ignorovat.

Konec nezávislosti Ryu Ryu

A tak aby je nový Shogun nějak zaměstnal a dovolil jim napravit si nabourané ego z prohrané války, a také proto aby se pomstilo souostroví za to že nepodpořili Japonsko v neúspěšné válce proti Číně, tak vydal dekret v kterém přikázal dynastii Satsuma z rodu Shimazu, aby dobili ostrovy Ryu-kyu a spravovali je ve vlastní režii. Po dobití ostrovů roku 1609 jsou přejmenovány na Okinawu. nadvláda Satsumy na Okinawě trvala 300 let načež byla Okinawa přičleněna jako část Japonska.
Okinawané však nechtěli s okupanty nijak spolupracovat a tak vzniklo mnoho tvrdých omezení jejich svobody. Byl obnoven zákaz nošení zbraní rozšířený i na veškerérolnické nářadí, které mělo ostří. ( V celé vesnici byl jediný nůž přivázaný ke studni, aby rolníci mohli pracovat, museli si každý den od Japonců půjčovat nářadí a před soumrakem ho zase vrátit.) V té době zaznamenala bojová umění enormní rozmach. Různé skupiny Chuan-fa a společenství Tode se setkávaly na tajných konferencích a nakonec byly uzavřeny styly pro společnou frontu proti nepříteli (1629). Vzniká nový styl Te (Okinawa-Te). Te rozvíjelo smrtelně efektivní metody , které byly použity proti japonským utlačovatelům a posunulo především filosofické obsahy Chuan-fa do pozadí. také Kobudo zaznamenalo obrovský rozmach a vše se provádělo v největším utajení. Po dvou letech se vrací král ze zajetí a nastupuje do své funkce, je zde ale pouze loutkou Satsumova klanu, který doslova terorizuje okinawský lid. Od roku 1724 máme první zmínky o Te. Pomalu se uvolňuje napětí díky novému králi Sho Tei (1669-1709) který prosadil pro okinawany vyšší postavení ve státě a vzájemná nepřátelství se pomalu mění v příměří. V té době vznikly tři vedoucí školy:Shuri-Te, Naha-Te, Tomari-Te. Teprve koncem roku1700 byla známa jména velkých mistrů, kteří zastupovali a učili tyto styly.Styly Shuri a Tomari se označovali jako Shorin-ryu a jejich mistři z Shuri jsou Sakugawa, Sokon Matsumura, Yasutsune Itosu, Choshin Chibana, Chotoku Kyan, Ankichi Aragaki,..z Tomari Kosaku Matsumora, Peichin Oyadomari,… Te z Naha se nazývalo Shorei-ryu (Naha-Te) Kanryo Higashionna, Yara, Chojun Miyagi.
V polovině 19. stol. dorazily expedice z východu (Velké Británie, Francie, Nizozemí a USA) na ostrov Okinawa, který stále ještě kontroloval klan Satsuma. Roku 1853 přišel do Okinawy komodor Matthew Perry se svoji flotilou (Tomari). Roku1868 se konala obnova Meiji (obnova císařství), kvůli které ztratili Shogun a válečná šlechta (samurajové) politickou moc. Poté byla Okinawa r. 1871 plně přičleněna k Japonsku. Okinawský král byl sesazen a v Japonsku mu bylo nabídnuto vysoké místo úředníka a současně skončilo staleté placení daní. Japonsko začalo se zlepšováním životních podmínek pro Okinawany, s industrializací a učebními programy v japonštině.
Veřejná výuka karate začala na základní škole v Shuri v roce 1901 pod vedením Itose. Když Itosu začal učit ve veřejné škole, byl už starý muž. Jeho dva nejvyšší studenti YABU a HANASHIRO v podstatě vyučovali pod jeho dohledem. S rozmachem karate do škol se začal v každé škole vytvářet určitý specifický styl, daný především individualitou učitele.

Karate v Japonsku

V roce 1921 japonský princ přijel na návštěvu Okinawy, kde shlédl ukázky karate od Miyagiho, Matayoshiho a některých školáků. Ukázky byly pod vedením Funakoshiho, který v tom čase byl presidentem SHOBUKAI, což byla asociace na Okinawě. Princ byl tak nadšen a okouzlen těmito ukázkami, že požádal kapitána lodi Kannaha, aby mu zařídil setkání s Funakoshim. Princ mu navrhl, aby odjel do Japonska učit karate, protože Japoncům se toto bojové umění velice líbilo.
Veřejnou ukázkou karate v Tokiu v roce 1922 začala moderní historie karate-dó. Karate-dó získává na oblibě nejen u vysokoškolských studentů, ale především u policie a vojska, jejichž podmínkám jsou později techniky i přizpůsobovány. S přispěním tisku se Karate stalo známým jako umění, jenž dokáže zabít jediným úderem a rozdrtit jeho vnitřní orgány, aniž by na kůži zůstali nějaké stopy.Tento přístup, v němž byl cítit hlad po senzaci, pomohl k rozšíření karate po celém Japonsku.V této vzniká době mnoho nových veřejných škol karate-dó se stovkami studentů, kteří mezi s sebou pořádají turnaje nejen ve cvičení kata, ale i kumite. Další mistři opouštějí Okinawu. K výraznějšímu odlišení jednotlivých škol (=technik) zakládají zpravidla studenti některého z velkých mistrů vlastní styly karate. Mezi nejpopulárnější z nich patří Shito-ryu, Shotokan-ryu, Goyu-ryu a Wado-ryu. Když se Funakoshi blížil k šedesátce, otevřel si první tréninkovou školu pod patronátem velkého učitele KENDO Nakajamy. Svou školu nazval Shoto-kan, kde položil základy dnes velice známému a oblíbenému stylu Shotokan. Shotokan původně vycházel z Shurite, ale pobyt v Japonsku vnesl do jeho stylu postupné změny. V roce 1924 po vzoru Jigoro Kana zavedl do Karate systém černých pásů (DAN) pro rozlišení úrovně studentů, později jsou přidány i žákovské stupně (KYU). Sedmi nejlepším žákům udělil čený pás, mezi nimiž byl i Hironori OTSUKA, Šinki GIMA a Mirose.
V roce 1936 bylo okinawskému bojovému umění dáno oficiální jméno karate-do, značící "obranné bojové umění s prázdnýma rukama" nebo též "obrana bez použití zbraní". Gichin FUNAKOSHI ( 1868 - 1958 ) použil karate ve své filosofické knize " Cesta karate ".
Karate se stalo velice populární, ve třicátých letech měly všechny university prosperující kluby a mezi žáky různých škol zavládla nesmírná rivalita. Bujením stylů mělo samozřejmě za následek tříštění karate. Z bývalých žáků se stali instruktoři a ti pak rozvíjeli vlastní styly karate.
Po vypuknutí druhé sv. války se v jednotkách Japonské císařské armády vyučovali metody karate, ale když bylo roku 1945 Japonsko obsazeno Američany, vrchní vlelitel spojeneckých sil, generál MacArthur, vydal zákaz tréninku všech druhů bojových umění. Běhenm americké okupace Jošita Funakoshi, zuřivý nacionalista, odmítl americké příděly potravina v důsledku toho zemřel hladem.Historici později označili Jošitaku za největšího génia v historii karate.

Karate do Ameriky a do Evropy

S příchodem míru se karate začalo organizovat na celosvětové úrovni. Roku 1948 se uskutečnila exhibice na americké letecké základně. Na Američany udělala ukázka tak velký dojem, že už o dva roky později mělo strategické velitelství vzdušných sil 24 trenérů vyškolených v bojových uměních. V polovině 50. let sám Funakoshi cestoval po amerických leteckých základnách po celém dálném východu a předváděl ukázky karate tisícům amerických letců. Roku americká vláda pozvala tři japonské učitele Karate ( Nišijama, Obata, Vatanabe ), aby udělali v U. S. A. přednášky o Karate ( spojené s ukázkami ). Nišijama už v U. S.A. ( v L. A. ) zůstal.
V roce 1955 vzniká Asociace japonského karate. Dnes má téměř šest miliónů členů a ve světě představuje největší řídící orgán pro jeden styl.
Gichin Funakoshi umírá ve věku 88 let v dubnu 1957. Své milované umění trénoval až do smrti.V dnešních dobách je nazýván otcem karate.
V Evropě se karate rozšířilo koncem 50. Let díky francouzskému nadšenci, jímž byl Henri Plee. Jeho žák Vernon Bell jej pak zavedl i ve Velké Británii. V současné době má každá země na světě nejméně jednoho japonského instruktora karate. Vznik a vývoj karate trval téměř dva tisíce let, ale jen šedesát let trvalo než si podmanil celý svět.

Tode - Okinawa - Te - Karate 

Tode je označení, které se používalo na Okinawě v nejrannější době. Z počátku bylo velice málo systematizované a postrádalo jakýkoliv filosofický a etický obsah. V 17. stol. se dělí na Shorin-ryu a Shorei-ryu.Tode je postupně ovlivňováno zahraničními styly. Postupem času se z Tode stává Okinawa-Te.
Okinawa-Te stálo velmi blízko stylům Chuan-fa.Všechny techniky nohu se orientovaly na střední a dolní pásma. Všechny techniky nohou které nebyly obsaženy v kata jsou novějšího data a pocházejí z Japonska, jejich smysl slouží soutěžení. V Okinawském-Te se nesoutěží. “Necvičilo se, aby se vyhrávalo, ale aby se přežilo.”Díky mnohým setkáním mezi Satsuma-samuraji a mistry Tode, která často končila smrtí samurajů, věděl národ o obrovském účinku tohoto umění. Protože to bylo přísně utajované a předávalo se z otce na prvorozeného syna, obyčejní lidé si neuměli vysvětlit jak může někdo porazit tak silného a ozbrojeného samuraje. Začali je proto nazývat ”Reimyo-Tode” (Podivuhodné čínské umění), nebo “Shimpi-Tode” (tajemné čínské umění). V tradičních okinawských bojových uměních rozlišovali mistři svoje žáky na Soto-deshi (vnější žák) a Uchi-deshi (vnitřní žák). Vnitřní žáci měli přístup k veškerým informacím o bojovém umění, včetně Bunkai Kata (pravý význam pohybu ukrytý v Kata).